Manifest pro evropské uvědomění

Jako prezidenti Semaines sociales de France a ústředního výboru německých katolíků, dvou katolických laických hnutí, jež se podílejí na náboženském a společenském dialogu, obracíme se dnes na veřejnost našich zemí a celé Evropy. Navazujeme přitom na německo-francouzskou tradici aktivní účasti na evropském díle výstavby a angažujeme se v diskusi, která se v posledních letech vyvíjela na rovině evropské občanské společnosti. Naše iniciativa je otevřená pro všechna křesťanská laická hnutí, jež se chtějí podílet na vytváření evropského uvědomění.  

1. Úvod

Odkud pochází pocit vystřízlivění, který zachvátil národy Evropy? Copak dílo, které vytvořili budovatelé Evropy v průběhu dvou generací není dostatečně impozantní? Václav Havel dává následující přiléhavou odpověď: "Nemohu se zbavit dojmu, že vše, čeho bylo až dosud dosaženo je výsledkem práce z dřívější epochy a zapadá do jiného kontextu. Tento projekt se pohybuje kamsi, bez opravdu nových impulsů, bez skutečné znalosti okolností. Působí to dojmem, jako by si Evropa v procesu výstavby nebyla dostatečně vědoma kontextu v zásadě zcela nového, kontextu ve kterém se vyvíjí dnes, aby tak reflektovala vlastní podstatu a zevrubně se na ní dotazovala".

Z tohoto zorného úhlu je třeba chápat předkládaný manifest. Chtěli bychom přispět k vytváření evropského uvědomění ve společnostech, ze kterých se skládá dnešní Evropská unie i Evropská unie zítřka. Dědictví společných dějin nepostačuje k založení skutečného uvědomění společenství. Pouze dalekosáhlé porozumění pro člověka a jeho podstatu může vytvářet takovéto uvědomění. Zmíněné porozumění spočívá v židovsko-křesťanské tradici, v tradici řecko-římského světa a v duchu osvícenství: pohled na bližního, rozhodnutí chápat přítomnosti jako společnou výzvu, ke které každý přispívá svou hřivnou, poslání celebrované v prožité otevřenosti vůči světu, které není raženo arogancí, nýbrž skromností a vztah mezi spirituální a politickou sférou, který zaručuje svobodu svědomí každého jednotlivce. Z toho vyplývají konkrétní důsledky, které jsou v tomto manifestu pojmenovány. Jde však též o fascinaci, kterou má Evropská unie na své občany obou pohlaví vyzařovat. Vzniká-li dnes dojem, že Evropa ztrácí svou atraktivitu, nespočívá to podle našeho mínění jen v nedostatcích evropských institucí, nýbrž také, a dost možná především, v nedostatečné angažovanosti všech zúčastněných, a to jak politicky odpovědných činitelů tak i občanů, ve prospěch evropského projektu.

Ujímáme se dnes slova, protože konstatujeme rozpor mezi ctižádostí ukutečnit evropský projekt a nedostatkem nutné základní orientace, který je charakteristický pro dnešní evropské dílo výstavby. Starostí nás naplňují chybějící zřetelnost cílů, minimalistické očekávání občanů, nejasnosti ohledně tvářnosti budoucí Unie a rozpory mezi plány a prostředky k jejich prosazení. K dlouho očekávané mobilizaci občanů může dojít pouze na podkladě upřímné opravdovosti.

Jsme přesvědčeni, že Evropa je více než historickou vymožeností. Evropa musí zůstat nadějí: Jaký význam má vytváření institucí, když v sobě neskrývají naději, že budou demokratičtější, co přinese společná měna, když chybí sociální soudržnost a co je platné zpřístupnění světových trhů, když neexistuje naděje, že se jejich otevření dá realizovat odpovědně.

 

2. Co nás spojuje

K čemu zveme národy a národnosti střední a východní Evropy, když jim nabízíme členství v Evropské unii? Tato otázka "ethosu" - otázka morálních základů evropského projektu - je pro nás rozhodující. Jakou představu má Evropa o sobě? Jak bude vypadat koncepční příspěvek Evropy k politickému uspořádání světa? Podle našeho přesvědčení musí být ethos evropského projektu a ethos připravovaného rozšíření Evropské unie identické. To je rozhodující tím víc, že dnes nemáme ani společný jazyk, ani společnou kulturu či náboženství. Naše společné přesvědčení musí vytvářet naše základy.

Vyžaduje to od nás, abychom se rozpomenuly na základní hodnoty a principy uspořádání pro evropskou společnost. Odpovídají osobnímu a sociálnímu charakteru člověka a zároveň vytvářejí základní konsens, na kterém mohla vyrůstat dosavadní úspěšná věc Evropské unie: Mír jakožto symbol této unie je pouze plodem těchto hodnot. Zachovat tento mír, k tomu je zapotřebí, abychom vynaložili celé naše politické úsilí, a tento mír nepřijde a nezachová se sám od sebe. Je nutné jej nastolit a neustále zajišťovat. Taková je přinejmenším evropská zkušenost po druhé světové válce.

Zdá se nám proto důležité pojmenovat základní hodnoty a zásady evropského projektu:

 

1)      Svoboda a subsidiarita

Politické uspořádání za absence svobody vede nutně k totalitní nadvládě a vzdává se zároveň potenciálu člověka, jemuž je dána schopnost ke svobodným myšlenkám. Subsidiarita na sociální úrovni má stejný význam jako svoboda na úrovni personální.

 

2)      Odpovědnost a solidarita

Ústředním znamením lidsky důstojné společnosti je ochota jednotlivce převzít odpovědnost a usilovat o spravedlnost. Odpovídající společenský princip uspořádání spočívá v uznání solidarity, která ochrání společnost před zhoubným individualismen.

 

3)      Tolerance a pluralismus

Tolerance na personální úrovni je prvním předpokladem pro zvládnutí konfliktních potenciálů na základě etnických, kulturních či náboženských rozdílů. Odpovídající společenský princip uspořádání spočívá v uznání plurality a rozdílnosti našich společností. Vzájemná výměna názorů, respekt před druhým a sblížení protikladných pozic se tak stávají základními předpoklady pro zachování míru.

Jako křesťané jsme přesvědčeni, že tyto základní hodnoty a principy jsou pro celou Evropu vhodné jako krystalizační body konsensu hodnot a jako konkrétní kritéria pro společný politický postup.

Současně jsou tyto základní hodnoty a zásady rozhodující pro transparenci a další šíření evropské myšlenky. Proto musí jako daná kritéria nalézt koherentní uplatnění v jednotlivých oblastech politiky. Jen takto nebudou naši spoluobčané a spoluobčanky vnímat Evropu jako ohrožení, nýbrž jako politický nástroj, kterým lze zvládnout budoucí výzvy všeho druhu a překonat obavy a nejistoty, které jsou spojeny s větší dávkou svobody.

Prostředkem k vytvoření identity zde může být vypracování evropské Charty základních práv, pokud se podaří ji právně závazně formulovat. Tato charta by musela obsahovat základní principy evropské demokracie a obyvatelé všech členských států by ji museli slavnostně přijmout (prostřednictvím přímých voleb, resp. zástupců lidu, podle tradice té které země). Evropská unie by tím měla možnost pokárat tu či onu zemi, pokud by v ní došlo k odchylce od zásad stanovených v chartě, ke které by se mohli nechat svést jednotliví politicky odpovědní jedinci, kupř. rasistickými, cizincům nepřátelskými či antisemitskými výroky.

 

3.      Evropská identita je identitou sociální

Ani v křesťanské tradici, ani v myšlenkovém bohatství osvícenství nenabyde jednotlivec svobody tím, že se izoluje od společnosti. Rozvoj vlastní osobnosti následuje z komplexního vztahu k jiné osobě, který spočívá na vzájemnosti. Pro společnost jako celek z toho vyplývá, že mír bez sociální spravedlnosti nemůže být trvalý. Přitom je třeba mít na zřeteli, že pojem sociální spravedlnosti může být definován rozdílně, vždy podle země a stavu hospodářského vývoje. Nepomíjející je však požadavek sociální spravedlnosti pro stabilní a výrazný hospodářský růst. Toto přesvědčení je v dějinách našich zemí tak hluboce zakořeněno, že evropská identita, ta dnešní i ta zítřejší, která by toto do hloubky nevstřebala, je pro nás nemyslitelná.

Odpovědní jedinci ve svazech a odborech, avšak též mnozí podnikatelé, kteří spolupracují v našich svazech, to ukazují ve své každodenní práci: hospodářská eficience, připravenost k soutěživé konkurenci a z toho vyplývající tvůrčí síla, nejsou nijak neslučitelné s otevřeně formulovaným úsilím o sociální spravedlnost. Platí to i v kontextu globalizace.

Na základě naší zkušenosti spočívající na křesťanském postoji bychom chtěli vyzvednout význam čtyř konkrétních podmínek, které mají vytvořit plodné napětí mezi ekonomii a sociální oblastí.

První podmínka se týká místa, které přiznáváme v našich společnostech znevýhodněným společenstvím, skupinám a jednotlivcům, resp. těm, kterým hrozí, ze budou vytlačeni na kraj společenosti. Uznání a tedy začlenění těchto společenských skupin (dlouhodobě nezaměstnaných, lidí bez přístřeší, tělesně postižených, migrantů, žadatelů o azyl) je nezbytné k  přežití všech a vyžaduje přednostní přidělení dostatečných veřejných i soukromých prostředků. To vše však nestačí. V Evropě směřují nejúspěšnější strategie k opětovnému společenskému začlenění k tzv. ”podílnické spravedlnosti”. Podílnická spravedlnost znamená novou korelaci práv a povinností pro sociálně podporované skupiny a ukládá společnosti odpovědnost takovéto podílnictví svobodně uskutečnit.

Druhá podmínka, úzce spjatá s tradicí evropského společenského modelu, tkví v úspěšném sociálním dialogu. Sociální dialog na evropské úrovni dnes tvoří rámec a závazný vztahový bod pro plodný sociální dialog na národní úrovni. Není ovšem v žádném případě dostačující a zůstává daleko pozadu za nastolenými požadavky. Důvody zde nespočívají v institucionální, nýbrž v politické rovině. Povzbuzujeme svazy zaměstnavatelů a odborů v našich zemích k zesílení spolupráce s partnerskými svazy v jiných zemích, aby tak zesílil sociální dialog na evropské úrovni. Zde by se mohly na základě vlastních možností chopit iniciativy - je dost vhodných polí působnosti.

Třetí podmínka se týká přepracování ustanovení týkajících se konkurence na úrovni Evropské unie. Rozvíjející se konkurenční soutěživost v Evropě znamená inovaci a vytváření nových pracovních míst. Naráží ovšem na oprávněný odpor, který je zaměřený proti nedostatečné regulaci rámce konkurence, který v nynější formě funguje pouze na národní rovině. Zejména odmítnutí všeobecné daňově politické harmonizace podporuje nekalou soutěž a zvětšuje nerovnost tím, že zvýhodňuje kapitálové obchody na úkor pracovních míst pro méně kvalifikované pracovní síly. Chybějící harmonizace se tak stává faktorem strukturální nezaměstnanosti.

Čtvrtá podmínka se týká vypracování nových zásad s ohledem na sociální spravedlnost. Rovnováha a dynamika, které panovaly po několik desetiletí po druhé světové válce, byly z velké části umožněny díky ústavnímu zakotvení sociálních práv, t. j. práv jednotlivce zaručených společností. Vzhledem k tomu, čeho bylo dosud dosaženo a k limitu státu-pečovatele musí být tato sociální práva přepracována a aktualizována. Nezbytné náklady nemohou být přenechány pouze různým veřejným korporacím, nýbrž musí též, v souladu s principem subsidiarity, přejít z části do přímé sféry odpovědnosti občanů.

V tomto smyslu by evropská Charta základních práv, jež klade vysoké požadavky ohledně nových sociálních práv, mohla být důležitým symbolickým základem jak pro další vývoj Evropské unie, tak pro její mezinárodní identitu.

 

4.      Odpovědnost Evropy za mír a spravedlnost ve světě

Odpovědna za velké zeměpisné objevy, v nichž se již rýsovala dnešní globalizace, nese Evropa též odpovědnost za nejhorší konflikty v dějinách lidstva. Přesto se zdá, že se dnešní Evropa spíše odvrací od tápajícího příklonu ke globálnímu světu, v němž stále více rostou vzájemná závislost, rizika, avšak též solidarita. Místo toho opětovně naráží, zmatena a nepřipravena, na krizové situace a na válku před vlastními dveřmi - neboť jen tak se dají popsat události na Balkáně.

Chce-li si Evropa opatřit politické prostředky k převzetí mezinárodní odpovědnosti ve službách míru a spravedlnosti, musí tak rozhodně učinit ve třech směrech:

1)      Dále rozvíjet mezinárodní právo a vytvořit světový pořádek, který je pro něj zárukou.

Evropa musí přispět zejména k tomu, aby byla definována kritéria a předpoklady, za nichž by se jevily humanitární zásahy k ochraně lidských práv jako oprávněné. Zkušenosti posledních let nadto ukazují, že použití zbraní jako ultima ratio musí probíhat vždy souběžně s předchozími opatřeními k prevenci konfliktu, s předvojenskými sankcemi, jakož i s návaznými akčními plány pro vytvoření právního státu a civilní společnosti. Proto je třeba pohlížet na stabilizační pakt pro Balkán jako na šanci ve smyslu přípravy zemí střední a jižní Evropy pro budoucí členství v EU. Byla by to jedna z výhledově nejslibnějších záruk trvalého míru na našem kontinentě a testem pro schopnost unie důsledně se zasazovat za mír.

Pro prosazení, teprve se rodící, společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie bude jistě zapotřebí velké rozhodnosti ze strany našich činitelů s politickou rozhodovací pravomocí. Zpočátku to zřejmě bude možné jen za účasti některých členských států. Důležité však je, že pro bezpečnost národů bere Evropa svůj osud aktivně do vlastních rukou, a nezůstává pasivním divákem.

2)      Zesílenou měrou potírat zaostávající vývoj.

Pokušení sebeuspokujícího ústupu je veliké, jak ukazuje i neustále klesající pomoc v oblasti rozvojové spolupráce. Spočívá na - mylné - představě, že pro vyřešení problémů zemí na jižní polokouli stačí zdařilé začlenění do liberalizovaného světového trhu stačí. Globalizace sice může být nadějí pro vývoj v těchto zemích, nesmí být však zneužívána jako alibi pro klesající solidaritu. Všechny země nepřinášejí stejné základní předpoklady a globalizace přispívá též k vytváření nerovností. Evropská unie musí přinejmenším i nadále vyvíjet stejné úsilí a pomáhat a zároveň se musí snažit, aby tato pomoc byla účinnější tím, že bude v příslušných institucích na multilaterální rovině hovořit pokud možno jedním hlasem. Na úrovni státu jakož i na úrovni nevládních organizací musí také dbát na zvýšený počet eficientních struktur bilaterální rozvojové spolupráce.

Přitom je důležité, aby rozvojová spolupráce byla v Evropské unii koncipována a prováděna tak, aby se pomocnými akcemi skutečně potírala chudoba a aby státy, kterým je tato pomoc poskytována, zaznamenávaly reálný pokrok v oblasti demokracie a respektování lidských prav.

3)      Zvládnout a usměrnit globalizaci.

Veškeré mezinárodní krize poslední doby, ať už se týkaly nezávadnosti potravin, stability mezinárodních finančních trhů, ochrany životního prostředí či růstu organizované kriminality, svědčí o rostoucí diskrepanci mezi trhy, zbožím, službami, kapitálem, soukromými organizacemi a celosvětovými komunikačními prostředky na jedné straně a mezinárodními regulačními orgány na straně druhé. Znamenalo by to, že Evropa podlehla pokušení čistě ekonomického způsobu myšlení, kdyby by se na mezinárodní úrovni nestala mluvčím reformy světového pořádku. Takovéto nové uspořádání světa by muselo, tam kde to je nutné, cílit na reformu institucí a mechanismů kooperace za účelem účinnější, demokratičtější a otevřenější spolupráce s rozvojovými zeměmi a se zeměmi ve stavu přechodu k průmyslově vyspělým státům.

 

5.      Závěr   

Vyzýváme naše politicky odpovědné činitele, aby s ohledem na evropské dílo výstavby zesílili své úsilí o opravdovost. Budou-li se před občany skutečnosti nadále zakrývat, nepůjde nic kupředu. Místo aby účastníci uzavřeli dohodu, jejíž ustanovení jsou očividně nedostatečná, považujeme za smysluplnější uspořádat vládní konferenci v Nizze koncem roku 2000 naprosto otevřeně a zřetelně vyložit náročné výzvy spojené s rozšířením EU i za cenu hrozícího neúspěchu či konfliktní situace.

Je třeba mít odvahu a vyložit lidem v našich zemích, proč potřebuje Evropská unie skutečnou exekutivu, aniž by tato exekutiva nahradila národní vlády. Takováto exekutiva, odpovědná Evropskému parlamentu, by byla striktně zavázána dodržovat při své práci princip subsidiarity. Další krok k posílení exekutivy by měl spočívat v rozšíření pravomocí Komise.

Doufáme, že z úsilí o upřímnou opravdovost - jež je podkladem tohoto textu - na cestě ke sjednocené Evropě zahrnující celý kontinent, se opět vyvine silná a integrativní německo-francouzská iniciativa.

V tomto duchu opravdovosti požadujeme evropskou Chartu, jež by byla skutečně výrazem základních práv a mohla čelit novým náročným výzvám při dosažení sociální soudržnosti v našich zemích.

Jsme si ovšem vědomi i toho, že vytvoření evropského uvědomění nemůže být výlučnou úlohou politických činitelů s rozhodovací pravomocí. Je to též úlohou naší. Proto adresujeme toto provolání všem hnutím, které sdílejí hodnoty a cíle našeho manifestu, abychom tímto způsobem společně přijímali toto uvědomění za vlastní. Proto se též obracíme na všechny členy našich svazů. Mohou svým postojem a svými - třebas skromnými - lokálními akcemi doložit význam evropského uvědomění. Děje se tak ve znamení úsilí o otevřenost vůči druhému, bez ohledu na jakékoliv rozdílnosti a ochoty angažovat se pro obecné blaho, na němž by měli podíl i nejchudší.

 "Evropa hledá sama sebe. Ví, že svůj osud drží ve vlastních rukách. Ještě nikdy nebyla tak blízko cíli. Dejž Bůh, aby nepromarnila svou osudovou hodinu, poslední šanci ke svému dobru." (R. Schuman)

 

 

 

Jean Boissonat                                                                   Prof. Dr. Hans Joachim Meyer

President des Semaines sociales                                          prezident Ústředního výboru        

de France                                                                          německých katolíků